Mikroblogování

Když jsem poznal kouzlo Twitteru, tak jsem byl unešen, začal jsem tvítat, jako ptáčátko. Jenže časem mi došlo, že mi tahle forma mikroblogování nepřináší uspokojení, ono také napsat článek ve stošedesáti znacích nepřináší skoro žádnou informační hodnotu. Tak jsem přestal Twitter používat, možná, že zase jednou budu, kdo ví. A to jsem děsně toužil rozchodit Twitter feedy na svém blogu, což nebylo možné, resp. díky bývalému poskytovateli nebylo možné, neb onen plugin, rozuměj, knihovnu napsal David Grudl jen pro PHP5. To byl také jeden z důvodů přesunu na nový hosting, teď si mohu zobrazovat tvíty na postraní liště, ale mne to nějak nebaví, nebo co.

Začátkem března, nebo snad v únoru jsem se setkal s Facebookem, pozval mne do něj kamarád a herec Radek Hrdlička a i já jsem začal komunikovat s kamarády pomocí téhle sociální sítě. Byla to zábava, líbilo se mi to. Nainstaloval jsem si Facebook pro iPhone a hlásil a hlásil, co právě teď dělám. Přiznávám, že na Facebooku se objevila informace o narození mého syna hned po té, co jsem informoval nejbližší rodinu. Ovšem, za poslední měsíc jsem Facebook ani nezapl. Mnozí mohou namítnout, že jsem k vidění stále na chatu Facebooku, ano jsem, ale to obstarává modul mého komunikačního programu Audium. A co, že mne ani ten Facebook neuspokojuje? Ani nevím, asi proto, že se z téhle sociální sítě stává nešvar a děsný zabiják času, takže místo psaní článků na tradiční blog člověk brouzdá Facebookem, komentuje stavy známých, jejich fotografie, a nebo si může zahrát hry. A tak mne napadlo, že bych se mohl na Facebook s Twitterem vykašlat a vrátit se k tradičním hodnotám, vždyť tenhle blog, píšu už skoro desátým rokem. Ano před deseti lety jsem v září založil své osobní stránky, tehdy statické s několika články o Amize, textových hrách, akcích, kterých jsem se zůčastnil a také vlastně i tvítoval. Myslíte si, že to není pravda? Vězte, že je, snad se mi na výročí deseti let spuštění stránek povede připravit malé překvapení.