Tak a došlo na lámání chleba, po třiceti a půl letech jsem se odtrhl od rodného hnízda a rozhodl se žít na vlastní pěst ve vlastním bytě s Lucinkou. No, abych to trošku upřesnil, rozhodli jsme se už před delší dobou, jenže sehnat byt v našem maloměstě je docela tvrdý oříšek. Nicméně zadařilo se a máme byt, krásné 3+1 na druhém konci města, zato ale docela pěkně udělaný, rozuměj, zatím jen částečně.

Byt je v krásném druhém patře, sedmipatrové výškové budovy v celkem zánovní, dokonce si pamatuji, že jsem jako malé děcko pozoroval od babičky, která bydlí nedaleko, stavební dělníky a jeřáby, kterak domy v této lokalitě stavěli, počítám, že to bude tak 25 let.

Klíče od bytu a celkové předání proběhlo 21. září a plni optimismu jsme se s Lucinkou jali plánovat, co a jak uděláme. Protože některé stavební úpravy v bytě nám trošku nevyhovovali. Zejména pak žluté palubky v obývacím pokoji. Rozhodli jsme se pro sádrokarton, jako nejlepší řešení, nicméně, dnes bych do toho již nešel, protože tuhle akci jsme se rozhodli realizovat svépomocí, resp. s pomocí Lucčina bratrance. A jak bych to řekl, stále brousíme nerovnosti spár… Doufám, že do konce týdne se mi povede vymalovat.

Ostatní pokoje, ložnici a mou pracovnu a v budoucnu dětský pokoj čekala úprava v podobě odstranění starých tapet a díky velkolepé pomoci mé mámy, se je povedlo pěkně vytapetovat.

No nebudu chodit kolem horké kaše a tady je několik mnoho fotografií z prací na bytě.

Samozřejmě bych chtěl poděkovat všem, kteří nám pomáhali a to hlavně kamarádovi Mariánkovi, který opravil zničený kohout na studenou vodu, ořízl nové dveře. Vládíkovi za pomoc při lepení sádrokartonu a jeho kamarádovi Šmucikovi, který zaspároval spoje sádrokartonových desek, mámě za tapety a bratrovi za pomoc při opravách nerovností sádrokartonu. A samozřejmě také Lucince a sobě, protože na bytě dřeme jako koně.