Redwood City #2 – Lord Koucius

Jednoho líného rána, kdy kohouti, co ještě neskončili jako pečeně a kokrhali s východem slunce, se nedaleko města, v lesíku, co patří Krejsonovi, děly obvyklé záležitosti. Zaisona probudila myšlenka, že ho někdo z jeho kumpánů, k nimž patřil i Melkins, chtěl okrást. Popadl ho každodenní stihomam a začal všem okolo prohledávat brašny. Když se ujistil, že nikdo nemá víc než včera, trochu se zklidnil a přemýšlel, co bude dnes dělat. Kopnul do ještě spícího Melkinse: „Vstávej ty šmejde, to ti nestačí, že nemůžu chrápat sám!“ Melkins se s trhnutím probudil, lekl se že ho zatýkaj a kapánek si uchcal do kalhot. Zaison probral všechny ostatní kumpány a začal hrát jako každý den svoji oblíbenou hru, kdy všichni museli povinně vsadit deset babek. Zaison pak házel nožem na nejbližší strom a když se trefil, sesbíral všem jejich dolary jako výhru. Problém byl v tom, že jak Zaison šilhal, viděl stromy dva a protože nevěděl, kterej je ten pravej, házel pro sichr doprostřed. Tím pádem se nikdy netrefil, ale protože nebyl zvyklej prohrávat, nůž zvednul a pokaždé ho zabodnul do stromu s tím, že strom neminul. Tohle se jeho bandě nelíbilo a když se někdo ozval, že Zaison švindloval, nebo že hovno vidí, Zaison ho ztrestal ránou do hlavy dřevěnou nohou Melkinse.

Z jeho denní důležité radovánky ho vyrušilo pískání lokomotivy. „Kurva Melkinsi, tys mi zapomněl připomenout, že dneska přepadáváme vlak!“ zařval Zaison. Vlak se blížil do Redwoodu a Zaison věděl, že už ho nestíhá. Tentokrát, ale kdyby tušil, že vlakem přijíždí chlápek v drahém obleku, s velkým vysokým kloboukem, s kufry plných peněz a ověnčen zlatem, možná by si i přivstal a udělal zářez na děravém klobouku, aby nezapomněl.

Byl to Lord Koucius, zámožný pán z dalekého města. Nepřijel sám, ale se svou manželkou a dvěma ubohejma olysalejma čoklama, které se třásly při každém větším dupnutí nohou. Nepřijel jen tak zbůhdarma, ale měl jasný plán a místo určení. Měl se setkat na nádraží s Spalkinsonem a jeho zástupcem Bubensonem a předat jim pověření a stavební plány. Koucius byl zástupce společnosti United American Bank a chtěl ve městě prostě postavit banku.

„ Vítám Vás lorde Kouciusi, doufám, že se Vám u nás bude líbit“ uvítal lorda Spalkinson.

„Děkuji, ehmmm, postarejte se o mé cukroušky prosím“ odpověděl Koucius a ukázal na své třesoucí se čokly, o kterých si hned Bubenson pomyslel, že by z nich měl pěknou předložku.

Manželka Kouciuse byla fešná  dáma, měla hebkou pleť, modré oči, krásné šaty a obrovský krajkový klobouk. Bla štíhlá a dobře rostlá. Prostě taková pěkná samička. Spalkinson ovšem koukal spíš na ten drahej náhrdelník a náušnice a Bubenson zase přemýšlel, jestli jí ještě dneska večer stihne vojet.

Lord zřejmě čekal, než vyložej všechny jeho kufry, ale asi marně. Jeden už stačil zmizet otevřenými dveřmi na druhé straně vlaku.

„Proboha, moje večerní róba a krajkové podvazky!“ vykřikla manželka Kouciuse, načež se téměř rozbrečela.

„Buďte klidná milosti, manžel je najde večer v saloonu v prvnim patře“ snažil se milostivou uklidnit Bubenson, ale Spalkinson ho změřil ostrým pohledem, tak Bubenson zmlknul.

„Promiňte mi tu smělost, ale kde budeme ubytovaní?“ zeptal se lord.

„No, to bude trochu problém milosti, pač hotel tu ještě nemáme, bordel je plnej, saloon zeblitej, věznice zechcaná a měšťani sou rádi, že maj trochu soukromí. Jedině snad zatím do kostela, je tam teď hodně místa co ho rozkradli….“ odpověděl Spalkinson.

Lord jen povytáhl obočí, čekal zřejmě luxus, na který byl zvyklej a domníval se, že Redwood je na jeho návštěvu připraven. Nicméně v tomhle se kapánek mýlil, protože kdyby byl Redwood připraven, Zaison by ho už dávno ve vlaku vodrbal. Spalkinson samozřejmě věděl, že Koucius přijede, ale byl od přírody línej něco zařizovat a Bubenson si spíš hleděl prvního patra saloonu. Odebrali se tedy všichni pěšky ke kostelu, Turkson jim sice nabídl odvoz funebráckou károu, ale to lord zásadně s chotí odmítl.

Netrvalo však dlouho a o příjezdu tak vážené osoby se dozvěděl i Krejson. Zrovna se prohraboval v šesté truhle plné dolarů a počítal jestli přes noc nějaké neubyly, když za ním přišel jeho věrný sluha Zrz, který na nádraží špicloval. I přes to, že byl blbej jak dědečkovy pantofle, pochopil podle oblečení lorda a jeho samice, že je to osoba zámožná a že se bude chtít zřejmě na nějakou dobu ve městě usídlit. To Krejsona ovšem velice znepokojilo. Dostal obavy, že by to mohl být někdo bohatší než je on sám a že by ztratil ve městě respekt. Začal se třást a zběsile otvíral truhly, aby  se přesvědčil, že tolik peněz má jen on. Jelikož se Zrz nedočkal žádné odměny, nepozorovaně se snažil hrábnout do truhly pro jeden dolar. To ovšem neměl dělat. Krejson si toho všiml, strašně zařval, chytil Zrze pod krkem a začal ho dusit. Zrz chroptěl jak na šibenici a oči mu málem vypadly z důlků. Krejsona popadla zvědavost a rozhodl se, že půjde do města vysondovat co a jak. Aby ho ovšem nepoznali, oblékl se jako vagabund a žebrák. Vzal Zrzovi, kterej se ještě válel po zemi vestu, děravej vošuntělej kabát, plesnivý boty, co mu dal nedávno sám k narozeninám a na hlavu si dal hučku ze sousedovic kocoura. Do ruky větev a vyrazil ke kostelu.

Zaison však také čuchal co a jak a protože už bylo skoro poledne a on ještě nikoho neodrbal, rozhodl se podívat, kdo že to vlakem vlastně do města přijel. Když se pak dozvěděl, že je to slavný a bohatý lord Koucius se svou chotí, nadskakoval radostí jako klokan. Když se pak dozvěděl, že přijel s úmyslem postavit banku, byl úplně štěstím bez sebe. Zaison nemusel být nijak inteligentní, aby věděl, že v bance jsou většinou peníze a zlato a tak už si představoval, jak jí bude vybírat každé odpoledne.

Beikinson uvítal lorda s chotí s velikou radostí. Jeho radost se ještě zvýšila, když viděl ty nacpané kufry prachama a už viděl ty pozlacené sochy sv.Šebestiána, co budou stát zase jednou v kostele. Jeho radost ale netrvala dlouho, protože se mu jeden z čoklů vychcal na botu a druhej mu zrovna okusoval kropítko.

„Nebude tu v noci trochu zima?“ zeptala se mladá Kouciusová.

„Nebojte se milostivá, nahřejeme se před spaním venku u ohně a bůh se o nás postará“ odpověděl Beikonson a otíral si botu o druhou nohavici.

„Stavte se navečer v saloonu i s milostivou“ navrhnul lordovi Bubenson a v duchu si představoval, jak lorda vožere dvěma paňáky whisky a samici obtáhne jak zákon káže.

Po té se Spalkinson s Bubensonem odebrali do města, Spalkinson k holiči, aby mu upravili kníra, (pozn: vlasů už moc neměl) a Bubenson se šel do saloonu vykoupat, jak bylo jeho zvykem každé dva měsíce. Cestou Bubenson potkal nějakého žebráka, jak se opírá o starou uschlou větev, na hlavě má kocoura a hodil mu dva dolary se slovy „ Večer mi vrátíš deset“.

Krejson, kterej by pro svoji lakotu i před vlak skočil, samozřejmě po dolarech hrábnul jako lačnej pes, ale uklouznul na hovně a padnul držkou přímo na schody kostela. Lord Koucius to viděl a myslel si, že se mu místní obyvatel přišel poklonit. To Krejsona sice strašně nasralo, ale nemohl se nechat prozradit. Držku měl zkřivenou bolestí a mumlal něco o prdeli, což by se v kostele nemělo. Nicméně když se dozvěděl od faráře, že Koucius bude stavět banku, pookřál, odhodil větev a utřel si hovno z boty o fasádu kostela. Věděl, že uloží své drahocenné těžce vydřené a nakradené peníze na bezpečném místě a nebude muset každou noc vstávat a chodit kontrolovat zámky s pečetí.

Večer bylo veselo, lord s chotí zamířili do saloonu, kde je očekával Bubenson s otevřenou náručí. Lordovi Koulins nalil whisky a Bubenson do ní hodil prášek na spaní. Nebýt toho, že si pár místních štamgastů vyřizovalo své účty, mohlo se Bubensonovi i dílo podařit. Když se zrovna chystal prohrábnout lady její dekolt, dostal prázdnou flaškou do palice a natáhnul se za pultem. Zaison mu ještě stihnul šlohnout prkenici a vytáhnout vatu z ucha. Probudil se druhej den vedle Spalkinsona, kterýho vožralýho táhli od holiče za nohu až do šerifský boudy.