Redwood City #5 – Výstavba banky

Ráno bylo ve městě velice rušno. Koulins se s několika chlapy připravoval na cestu, prohledával kumpánům kapsy, jestli mu něco neukradli a hned rozděloval úkoly v saloonu a zasvěcoval svoji ženu do role barmana. Samozřejmě jí nenaučil všechny ty fígle a okrádačky hostů, ale stačilo mu, když neokrade někdo jí po dobu jeho nepřítomnosti. Striktně jí nařídil, že Bubenson má zákaz vstupu a šlapky že si skásne až se vrátí. Zkontroloval ještě pečeti na dveřích skladu žrádla a šel se pomodlit k Beikinsonovi do kostela.

Netrvalo dlouho a Koulins se se svými plně naloženými vozy a kumpány vydal na dlouhou cestu ven z města. Mával dlouho na rozloučenou, ale nikdo už nemával jemu. Jeho stará pixla byla ráda, že se ho na chvíli zbavila a holky z bordelu jak by smet. Ten den ještě dlouho tekla whiskey proudem zadarmo a saloon tehdy zažil orgie, co město nepamatovalo…

Zatím co Koulins byl už v trapu, Zaison přispěchal s Melkinsem a ještě jedním votrapou jménem Vondris do města. Vyzbrojeni vypůjčenými bouchačkami od Maresona, které mu už ale nikdy nevrátí, seděli na koních, co v noci ještě žrali ovsa v Krejsonových stájích. Zaison šilhal a smál se od ucha k uchu, Melkins si frajerky odflusnul na svoji košili. Seskočili z koní přímo před šerifskou boudou a Zaison si hlasitě odkrknul. Vondris byl týpek ze západu, nějakej vzdálenej příbuznej Zaisona. Dokonce spolu seděli tenkrát v base za vykrádání banky v Coloradu, ale Vondris měl vlivné přátele z vyšších míst a tak se z toho oba dostali. Jestli byli všichni špinaví a zarostlí, tak u Vondrise tohle platilo dvojnásobně. Votrhanějšího chlapa bys v celém městě hledal marně. Smrděl jak sedlo z osla a z huby mu táhlo jak z kotelny. Poznal bys ho i podle jeho zvláštního zlozvyku, totiž čumět velice z blízka s otevřenou smějící se hubou plnou žlutejch zubů tobě do tváře. Nejen že takhle čuměl, ale hlavou ještě tak nějak divně pohupoval. Lidé z města ho neměli rádi, nevěděli, co si o něm mají myslet, moc toho nenamluvil, vždycky jen poslouchal. Jisté bylo, že inteligentní nebyl, ale když člověk nepromluví, těžko se to na něm pozná. Vondris Zaisona poslouchal a Zaison byl rád, že Vondris udělá, co mu řekne.

Bubenson probral šerifa a oba vyšli ven.

„Koukám chlapi, že už vyrážíte co…“ prohodil Spalkinson pár slov.

„Jo šerife, jedeme si pro tu mapu a pak zajedeme pro to zlato“ odpověděl Zaison.

„No tak jo, ale varuju tě, zkus mě podrazit a pověsím tě na prvním stromě!“

„Bez obav šerife, všechno bude OK, ti indiáni ani nepoznaj, že jim něco chybí“ smál se Zaison, načež se rozesmáli i jeho dva kumpáni.

„Tady Vondris nás povede, vyzná se a cestu zná, už měl kdysi s těma rudochama něco do činění“

Zaison se svou bandou naskočili na koně a zmizeli v prachu za městem. Jedinej menší problém byl, že Vondris jel na opačnou stranu. Toho si Zaison, kterej špatně viděl, všiml asi po půlhodině cesty a tak po hodince jejich odjezdu z města zase s Melkinsem městem procválali opačným směrem. Vondris si všiml hned po výjezdu z města, že Zaison s Melkinsem za ním nejsou a myslel si, že ho asi předjeli a že počkaj v soutězce, co odkrouhli toho indiána, tak ještě přidal do klusu. Nakonec trvalo necelej půlden, než se všichni sešli, to už ovšem byli zdatně unavení cestováním, ačkoliv byli pouze 5 mil za městem.

My teď necháme chvíli Koulinse a Zaisona na jejich cestách a podíváme se, co se zatím událo v posledních dnech v Redwoodu ohledně lorda Kouciuse. Lord byl samozřejmě se svou chotí stále ve městě. Šerifovi se podařilo sehnat pro ně nějaké to ubytování v jednom opuštěném domě ve městě, Beikinson z toho sice nadšenej nebyl, pač podnájem v kostele mu slušně vynášel a mohl šmírovat ze zakristie sličnou madam Kouciusovou, ale na druhou stranu byl rád, že se zbavil jejích čoklů, co mu ustavičně srali do modlitebních knih. Spalkinson podepsal Kouciusovi smlouvu na výstavbu slibované banky a shrábnul za to slušné prachy. Nicméně nebylo to tolik, aby to stačilo na jeho uspokojení. Navíc tahle transakce nešla utajit a u všeho asistoval Bubenson. Tím pádem část peněz musela jít do obecního rozpočtu a opravy městských budov, zejména saloonu a šerifské boudy. Za peníze dokonce opravili místní katr, zesílili mříže a zaplácali díry hlínou na hlavní cestě. Tohle všechno Spalkinson snášel s nevolí a špatnou náladou. Do města zatím mířily vlaky se stavebním materiálem, zbytek se těžil v nedalekém lomu. To s sebou neslo i zvýšený ruch. Do města se začali sjíždět lidé, co si chtěli přivydělat nějakej ten dolar na stavbě banky a své prachy nechávali většinou v Koulinsově saloonu. Protože ve městě nebyl doposud žádnej hotel, situace využil bohatej Krejson a na svém panství hned jeden začal stavět. Věděl dobře, že to není ztracená investice a že se mu prachy v každém případě vrátěj a znásoběj.

Výstavbu banky řídil sám lord Koucius. I když neměl v tomto směru prakticky žádné zkušenosti, nerozeznal ani kozu od krávy, pustil se směle do práce a jeho manželka mu při tom pod svým roztomilým slunečníkem na stříbrné židličce pomáhala. Banka se začala stavět hned proti šerifské boudě. Chtěl to Spalkinson, aby nemusel chodit daleko, až jí budou přepadávat a vykrádat lupiči. Zaison si sice dříve přál, aby mohl do stavby mluvit jako technický poradce a bezpečností specialista, ale to šerif s Bubensonem z jistých důvodů zakázali a Zaison se nesměl ke stavbě vůbec přiblížit. Sotva stačili položit základní kámen, u stavby se vyskytl Krejson a zajímal se, kdy už přivezou trezory a jak budou velký. Koucius ho ubezpečoval, že na jeho prachy budou stačit vždycky, to Krejsona trochu uklidnilo. Krejson se ještě zeptal, zda nechce Koucius přeci jen tu banku postavit na jeho pozemku za plotem, ale na to už mu lord Koucius odpověď nedal.

Nyní se vrátíme k našemu Koulinsovi, který pomalu směřoval do indiánského ležení v horách, kde supi dávají dobrou noc. Seděl na jednom z vozů a nebyl zrovna při náladě. Neustálé drncání od kol mu neumožňovalo se pořádně nažrat, kusy flákoty mu padaly z rukou a chlast mu tekl po bradě. Navíc se neustále rozhlížel a bál se, že bude přepaden a okraden. S Koulinsem jelo ještě pět chlapů z města jako doprovod, ale Koulins v nich viděl jen darmožrouty, co čekaj na vhodnou chvíli, jak ho vokrást a ponechat svému osudu. Čeho se však bál nejvíc bylo přenocování. Věděl, že nesmí usnout, pač hladoví vlci, co ho po výjezdu z města pronásledovali by si na něm s chutí pošmákli. Jenže smečce vlků nešlo ani tak o vyžraného Koulinse a jeho kumpány, jako spíš o ten tunový náklad žrádla, co vezl na vozech. Nicméně nástup noci se nedá prodlužovat a tak i Koulins si vyhlédl místo k přenocování, chlapi rozdělali oheň a Koulins začal s opékáním dvou prasat. To se jeho kumpánům líbilo, nosili dřevo, ochotně pomáhali s otáčením, aby se prasátka nespálila, sypali je speciálním kořením a všichni už se těšili na tu dobrotu. Jenže když po půlnoci byly prasata upečená, Koulins ožil, strašně zařval a než stačili chlapi spočítat slintající vlky, prasata sežral i s ušima. Okolo stojící a vyčkávající vlci nic podobného v životě neviděli, polovina z nich proto popadala údivem do trávy, druhá polovina žalostně zavyla a strachy se rozutekla. Chlapi netušili, že budou v noci bez žrádla a tak poslali jednoho, zda by neulovil nějakého zajíčka, to ale Koulins striktně zakázal s tím, že nemá smysl kvůli kousku žvance riskovat vlastní životy.

Zaison s Melkinsem a Vondrisem jeli po stopách Koulinse. Člověk nemusel být indiánem, ani zdatným stopařem, sledování cesty totiž nebylo těžké. Stačilo se držet hlubokých kolejí Koulinsových vozů a poházených zbytků žrádla, co Koulinsovi vypadly z rukou a vlci nestihli sežrat.

„Ten Koulins, to je opravdu tlustý prase, co chlapi“ smál se Zaison a okusoval kost.

„Jo, je to nenažraná bečka sádla, vůbec to těm indiánům nezávidím, kdyby tušili, kdo se k nim blíží, přestěhovali by vesnici a vybili všechen dobytek“ přitakával Melkins.

„Hlavně aby je Koulins nějak zabavil, než sebereme tu mapu, pak je uplně jedno, co se s nim stane, třeba ho sežerou a z jeho skalpu si udělaj koupací čepici!“ hulákal Zaison.

I Zaisona s jeho bandou zastihla noc a tak se utábořili podél lesa. Vondris měl první hlídku, čuměl tupě do noci, kejval hlavou a zatím co Zaison už chrápal jak skupina dřevorubců a Melkins vojížděl vykotlanej pařez, všiml si Vondris nějakého světla. Kolem světla byl nějaký ruch a bylo slyšet praskání větví. Akorát když se Melkins s blaženým úsměvem vracel k ohni, z dálky se ozvalo strašlivé zařvání, praskání kostí a vytí vlků. Zaisona to probudilo a rozklepal se strachy. Za tři minuty se kolem prohnala hladová smečka vlků a Vondris si uchcal do kalhot a šilhavej Zaison jich viděl dvakrát tolik.

„Tohle muselo bejt strašlivé zvíře“ koktal Zaison.

„Příště vybereme klidnější místo“ dušoval se Melkins a táhl za nohu zaseklého Vondrise, kterej nebyl schopen jediného pohybu a slova.

Ráno se všichni vypravili na cestu a pomalu se blížili se k horám…