Nedávno jsem si vzpomněl, že by někde mohl být audio záznam ze S.H.E.E.P.U a taky z M.I.P., tenkrát jsem sebou vláčel i diktafon a zajímavé momentky se natáčely na pásku. A právě, jsem ty pásky našel, nahrál do mp3 a rozhodl se podělit se všemi, kdo bude mít zájem poslouchat skoro hodinu záznamu opileckých keců, Lazyho písní, Lahváčových rozhovorů, mých kecech o textovkách, Amize, Atari a mnohé další zajímavé a nezajímavé řeči.

Asi nejlepší je záznam přímo z párty place na straně B, kde Láhve informuje přítomné publikum, že zakládá demoskupinu Vacuum Breakers, kterou jsme tedy založili někde ve vlaku před Plzní. Následně pak tedy skupinu přejmenováváme na Horizontal Lamerz.

Původně jsem chtěl obě kazety nechat ke stažení v mp3 formátu, ale pak mi napadlo, že by nemusel být vůbec špatné použít službu SoundCloud.

SHEEP TAPE SIDE A

SHEEP TAPE SIDE B

Fotky z akce jsou k nalezení v tohle článku, chystám se ty analogové snímky ze svého stařičkého Pantaxu remasterovat, respektive přescanovat:

http://panprase.cz/clanek/sheep-98/

]]> http://panprase.cz/clanek/s-h-e-e-p-1998-paska/feed/ 3 http://panprase.cz/clanek/redwood-city-4-poklad-vozralyho-bizona/ http://panprase.cz/clanek/redwood-city-4-poklad-vozralyho-bizona/#comments Sun, 28 Feb 2010 20:21:30 +0000 holyna http://panprase.cz/?p=3008 Neuběhl ani týden ode dne, kdy Zaison se svou bandou úspěšně přepadl vlak z Oklahoma city a Zaison se objevil znovu ve městě. Všiml si ho Bubenson, zástupce šerifa, ve chvíli kdy šmíroval provrtanou dírou v jednom srubu nějakou štětku, jak leze z vany a uslyšel kroky a hlasité krkání. Zanechal tedy bohulibé činnosti a běžel to hned napráskat Spalkinsonovi. Věděl sice, že je teprve jedenáct dopoledne a šerif si rád přispí, ale také věděl, že tato informace bude šerifa zajímat. Zaison totiž nikdy nechodil do města zbůhdarma a vždy to mělo nějaký důvod. A ten důvod většinou nasypal do kapsy šerifovi pár špinavejch dolarů.

„Šerife, vstávejte, Zaison je ve městě!“ vřítil se Bubenson do místnosti. Spalkinson ležel na kavalci, ještě obutej do zasranejch bot od hovna z Turksonovy pohřební kobyly, co rozšlápnul v noci na ulici, chrápal a v ruce třímal prázdnou flašku od laciné whisky. S hlubokým zachrápnutím se probral, odhodil flašku a koukal kolem sebe, co se děje.

„Kurva, co to řikáš, Zaison je tady?“

„Jo, teď se fláká na ulici, měl byste ho skásnout“ odpověděl Bubenson.

„Nojo kurva, zavolej mi ho sem toho šmejda, večer nemam za co chlastat!“

Zaison vešel dovnitř, tvářil se nevinně, ale Bubenson mu prohrábnul kapsy.

„Tak copak se děje ty šmejde, že se tu flákáš sám po městě?“ řekl Bubenson.

„Chlapi, mám problém….“ začal zvolna Zaison. „Melkins s chlapama omylem vodbouchli nějakýho starýho indiána, co je přepadl a chtěl skalpovat, báli se ho, to je jasný, svázali ho pro jistotu, aby je nepodříznul a pak….“

„Co to kurva meleš za nesmysly ty vole, chceš říct, že banda tvejch grázlů se bála jednoho starýho indiána, co je přepadl s nožem v ruce???“ zařval Spalkinson.

„Jo, no vypadal fakt naštvaně, u takových indiánů nikdy nevíš, co ti udělaj, že jo…“ obhajoval se Zaison.

„Jo, a tak jste ho pro sichr vodpráskli a pak brečeli nad tou nešťastnou událostí, co!“ řval Spalkinson.

„Nojo, chlapi z toho byli dost špatní, ten indián si to ale zasloužil, to jako jo…“ obhajoval se Zaison.

„Hele, jestli budu mít na krku bandu zasranejch indiánů, nebo jestli se tady ve městě jeden z nich objeví a bude dělat problémy, sám si pro tebe dojdu a budu fakt hodně naštvanej“ řekl Spalkinson.

Zaison stál a k odchodu se ale neměl, bylo vidět, že ta záležitost ještě není uplně u konce. Samozřejmě že Zaison věděl, že mu tohle Spalkinson nežere, že není úplně blbej, ale něco ještě chtěl říct a nevěděl jak na to. To, že je ten indián vůbec nepřepadl, ale že jen tak projížděl mezi skálama v horském průsmyku, to je snad všem jasný. Zaisonovi chlapi byli zrovna krást koně a ujížděli před nějakou sebrankou a ten indián je mohl prozradit. Vodbouchli mu koně, svázali a okradli o věci, co měl u sebe. Indián nestačil ani vystřelit z luku do vzduchu pro výstrahu. Kdyby byl Zaison u toho, možná by ho i vobtáhnul. Byl to starej vošuntělej indián a tak jak jsou indiáni odvážní, tohle byl přesnej opak. Bál se o zbytek svého života, klepal se, uchcával do trenek, blekotal něco o mladejch indiánkách, jak jim zařídí, aby si všichni s nima užili, pak jim nabízel i dýmku míru, co jim prej postupně udělá, ale když tohle chlapy moc nezajímalo, vyžvanil jim něco i o nějakém pokladu. Na tohle chlapi zabrali a zrovna když jim chtěl ten starej ubohej rudoch říct jak se tam dostanou, Melkins se usral takovym způsobem, že se jeho kumpán lekl a v ajfru toho indiána vodbouchnul. Jediný co jim stačil ten indián vyžvanit bylo, že je to někde hluboko v horách, kde supi dávaj dobrou noc a že existuje mapa, která je tam dovede. Tu mapu že má náčelnik Smradlavej Bizon, co je věčně nalitej a tak že ani vlastně neví, jestli ji už nevyměnil za bedny s pálenkou. Zaison tedy stál v šerifově boudě, podupával nervózně křivou nohou a přemýšlel, pokud se tomu tak dá vůbec říct, jak šerifa dokopat k tomu, aby mu pomohl. Věděl, že ho indiáni v lásce nemaj a kdyby zjistili, že stojí jeho banda za smrtí jejich starce, určitě by ho pověsili a náčelník by ho ještě vojel. Nemůže tam tedy jen tak jít a shánět tajně nějakou mapu jejich pokladu, i když je údajně náčelnik pořád vožralej. Melkins je navíc dost blbej na to, aby si pohlídal zahlazení všech stop a tak tušil, že tohle všechno jen tak lehce neprojde.

„Tak co je kurva, co tu ještě vočumuješ ty kryple!“ zařval Spalkinson.

„Šerife, mám plán, jak přijít k hromadě zlata, je to skoro tutovka…“ vyblekotal Zaison.

„Ále, to se podívejme, no tak se posaď a povidej…začíná to bejt zajimavý“ řekl Spalkinson, usmál se a promnul si ruce. „Bubensone, vypadněte a jděte zkontrolovat do bordelu čistý prostěradla!“ nařídil Spalkinson vočumujícímu Bubensonovi. Ten se jen velice nerad odporoučel ze dveří a svůj odchod zpomaloval jak jen to bylo možné, aby zaslechl co nejvíc.

„Je to jednoduchý šerife, pošlete Koulinsona a pár chlapů s bryčkou plnou chlastu k indiánům, bude mít dobrej kšeft a my se vplížíme v noci do jejich ležení. Koulins bude obchodovat a nalejvat těm rudochum a my tomu Smradlavýmu Bizonovi prošácneme kutloch. Měl by tam mít nějakou mapu, která nás dovede k jejich pokladu v horách. Vyfoukneme tu mapu tomu starýmu chcípákovi přímo pod nosem a zajedeme si společně pro vejplatu….“ smál se Zaison a prskal Spalkinsonovi přímo do ksichtu.

Jenže Spalkinson byl dost línej na to, aby se v noci někde plížil do chřtánu nasranejch indiánů a prohledával nějakej zatuchlej stan nějakýho starýho Bizona. Na druhou stranu se mu ale zachtělo žluťásků a představoval si, jak by si pak žil. Bubenson by mu záviděl, vodil by mu domu ty nejmladší a nejhezčí štětky z okolí, možná i bohatej Krejson by mu záviděl velkej dům plný služebnictva, kde by mohl chlastat od rána do večera a nemusel by kupovat lacinou kořalku od Koulinsona. Válel by se v teplém bazénu, kouřil drahé doutníky a ve volné chvíli by se přehraboval v bednách plných zlata. Tyhle představy byly tak krásné, že jim Spalkinson podlehl a Zaisonovi celou historku uvěřil. Ve skutečnosti však Zaison nebyl blbej a přemýšlel, jak z toho šerifa pak vypakovat a nahrabat zlato jen sám pro sebe. Věděl, že bez šerifa tohle nepodnikne, Koulins neměl Zaisona rád už od přírody a navíc nemá lidi, co by s Koulinsem do toho šli.

„Dobrá tedy Zaisone, ty starej kamaráde, dobrá!“ usmíval se Spalkinson a zapálil si doutník, co držel dobré dvě hodiny v hubě. „Pošlu toho vopičáka Koulinsona s bednama chlastu k těm indiánum i s pár chlapama, aby ho někde nevodkrouhli cestou. Pojede rád, pač dobře ví, že když nepojede, došlápnu si na jeho kšefty a ve městě skončí“.

Zaison nadskakoval radostí. Když mu pak ještě Spalkinson řekl, že s ním do ležení indiánů nepoleze, byl v sedmém nebi. Hned si představoval, jak pak řekne šerifovi, že žádnou mapu nenašel a že to byl asi nějakej omyl nebo co. Sám si v klídku zajede pro poklad a schrábne všechno pro sebe. Šerifa pak obměkčí deseti dolarama, bude mít co chlastat a bude spokojenej…

„No Zaisone, je třeba se připravit, pošlu Bubensona za Koulinsem a zejtra ráno Koulins vyrazí na cestu“ přerušil jeho dumání Spalkinson.

„A nemysli si ty všiváku, že mě oblafneš! Dvě třetiny z toho zlata jsou moje za dobrej nápad a z té poslední třetiny si můžeš polovinu nechat za to, že to zlato dopravíš sem do města“ dodal šerif.

Zaison nic nenamítal, věděl že je to zbytečné a že stejně bude mít šerif ve finále velký hovno, řekl jen, že se staví zejtra ráno s chlapama a ža pojedou hodinu po Koulinsovi. Otočil se a vypadnul ze dveří. Respektive nevypadnul ani tak zdaleka on, jako Bubenson, kterej poslouchal za dveřmi a jak Zaison otevřel, Bubenson spadnul přímo na držku. Bubenson byl mazanej a v tuto chvíli ho nezajímaly ani tak štětky z Koulinsonova bordelu, ale možnost si kapánek přilepšit do své kapsy. Navrhl tedy šerifovi, že by měl se Zaisonem pro jistotu jet, aby se nepokusil o nějakej podfuk a že byl velice nerad, aby byl šerif potom třeba podvedenej. Spalkinson mu vyfouknul smrad z doutniku kombinovaný se zápachem tlejícího hovna přímo do ksichtu a jeho nápad mu hned zavrhnul. Věděl, že kdyby ve městě zůstal sám, musel by máknout a nemohl by celej den prochlastat v houpacím křesle, nehledě na to, že by ho neměl kdo večer zatáhnout vožralýho do cimry.

Koulins se o nápadu kšeftování s rudochama dozvěděl zanedlouho a radost z toho po pravdě moc neměl. Za prvé se nemluvilo o tom, co kde bude cestou k sežrání a jak jsou indiáni zásobeni proviantem a pak se bál, že mu bude Bubenson vojíždět samici. Vidina zisku však převládla a tak stihl ještě napančovat deset beden chlastu, naložit je s bednama lacinejch doutníků na bryčku, přidal pár nefunkčních pušek od Maresona a byl skoro připaven na dalekou a nebezpečnou cestu….

Ale nebyl připraven tak zcela, jak se zdálo. Pak přišlo to úplně nejdůležitější, pač začal s nakládkou žrádla, co by stačilo regimentu vojáků na čtrnáct dnů plné penze. Naložil tři rozporcované krávy, 8 prasat, pro sichr a možnost nečekaného vyhládnutí přidal ještě dvě, 5 kop vajec, metrák ementálu a 3 sudy piva. Bubenson, když viděl tolik žrádla pohromadě, tekla mu slina po bradě, ale Koulins byl neoblomnej a nevraživě u všeho postával s nožem v ruce. Všichni ve městě věděli, že na žrádlo byl Koulins skutečně háklivej a v tomto případě neznal bratra. Nedávno se snažil nějakej zatoulanej pes kousnout do kusu telecího, co Koulins zrovna porcoval a skončil na háku hned vedle. Pro jistotu tenkrát podříznul i psa, co ležel tejden zdechlej hlady na ulici kousek od jeho saloonu.

Jakmile byl Koulins s nákladem spokojený, zjistil, že zatím co z jedné strany nakládal, z druhé strany mu náklad vypadával a jeho bryčka nebyla ve skutečnosti tak velká, jak si představoval. Musel si tedy za drahé peníze půjčit ještě pohřebáckou káru funebráka Turksona, kterej stejně neměl momentálně co na práci. Zapřáhl své koně a zařval, aby vyzkoušel, jak to rychle pofrčí. Jenže tak jak byl Koulins vyžranej, jeho koně byli pravej opak. Byli to slabí vyzáblí chcípáci, pač jim Koulins v noci tajně užíral ze žlabů. S naloženýma vozama ani nehnuli a v bahně jim podkluzovaly kopyta. Koulins řval jako pominutej, že skončej v salámu, což by na druhou stranu nebyl špatnej nápad, ale strachoval se, jak ráno bude moct vyrazit na cestu, když vyloží trochu žrádla. Štětky z jeho saloonu na to vše koukali z oken a smály se a Koulins zuřil. Kopal do vozů, nakopával koně, upíjel z jednoho sudu pivo, jestli se to nezlepší, dokonce i podhodil pod koně lopatu štěrku, aby se zlepšilo tření. Pomohl až bohatý Krejson, který mu za drahé peníze půjčil pár dobře živených koní, ovšem s podmínkou, že bude moci půl roku chlastat v jeho saloonu grátis…

Jenže Zaison se vůbec neflákal, ba naopak. Byl s kumpány u zbrojíře Maresona a nakupoval bouchačky. Na zaplacení samozřejmě neměl a díky tomu, že Zaison mířil winchestrovkou Maresonovi přímo do otevřený tlamy, ani po něm nikdo dolary nechtěl. Zaison byl ve svém živlu, smál se, až se mu mezery mezi zuby černaly a jeho kumpán Melkins zatím vybíral kasu, aby nebyla tak plná. Když si všichni dobře nakoupili, nechal Zaison Maresona ještě zatancovat v rytmu rychlopalby mezi nohy a se smíchem se odporoučeli ven ze dveří.

„Můžete mi zodpovědně sdělit chlapi, co jste dělali u Maresona ve kšeftě?“ zeptal se udivených hochů Zaisonovy bandy Spalkinson, kterej stál na ulici před zbrojířstvím mistra Maresona s bouchačkou v ruce.

Zaison rychle vyhodnotil situaci, zjistil, že všechny náboje vystřílel pod nohy Maresona a že nemá ve flintě ani kus, jeho smích se začínal vytrácet a začínal i měnit barvu. Barvu začínal měnit i Melkins, ale od spoda nahoru. Pak Melkinsovi něco vypadlo z nohavice a z druhé něco teklo, ale whiska to nebyla.

„Ale šerife, byli jsme si promluvit s našim kámošem, dlužil nám nějaký prachy, ale nevadí, přijdeme jindy“ odpověděl celkem jistě Zaison.

„Ty kvéry co máte v rukou, zdaj se mi nějaký nový!“

„Nojo šerife, Mareson nám je půjčil na zkoušku, chceme s chlapama střílet do sterejch plechovek támhle za městem, že jo chlapi…“ hlásil Zaison a ostatní houfně kejvali.

„A to co se vysypalo Melkinsovi , tim nemyslim ty hovna, ale ty prachy z tý brašny, ty jste vzali kde?“ zeptal se stále s namířeným revolverem Spalkinson.

Zaison si všiml, že Melkins pustil nejen do kalhot, ale i brašnu s prachama, co vybílil kasu ve kšeftu a dost ho to nasralo.

„Hele šerife, jaký prachy? Já tady žádný prachy nevidim, vy jo chlapi?“ ptal se kumpánů Zaison. Melkins už chtěl říct že on je vidí, ale Zaison ho kopnul do prdele a tak rychle pochopil a všichni souhlasně kejvali hlavou ze strany na stranu.

„Tak když tady žádný prachy nevidíte, proč tady kurva ještě stojíte vy šmejdi!“ odpověděl Spalkinson. Hned na to Zaison vyklidil pole s celou bandou a Spalkinson líně sbíral prachy z prašné silnice před kšeftem. Ještě ani nestačil sebrat poslední dolar a ze dveří se vyřítil zmlácený Mareson.

„Šerife, proboha, vy jste moje záchrana, ještě že jste tady, jinak bych přišel uplně na buben!“

„Co myslíte Maresone, stalo se něco?“ zeptal se klidně Spalkinson a vočumoval, kde ještě ležej zbytky prachů.

„No šerife, přece ti zmetkové, vzali mi bouchačky, prachy, zmlátili mě, prostřelili mi botu i s fuseklí, ženu chtěli vojet násadou od koštěte….“ bědoval Mareson…

Spalkinson mu však skočil do řeči „Vůbec nevím o čem mluvíte Maresone, jen se procházím ulicí a nikoho jsem tu nepotkal, možná se vám něco zlého zdálo, ukažte…“ a šáhnul Maresonovi na čelo.

„Nojo, vy hoříte, máte uplně modrý voko, z huby vám teče asi krev, asi jste nemocen!“

Mareson když to slyšel, byl celej bez sebe…začal lamentovat, nadávat, pak brečel, dovolával se svatých archandělů a pak zase všechny posílal do horoucích pekel.

„No a ty prachy, vždyť u nohy máte ještě dva dolary šerife“ všiml si Mareson.

„A víš že jo čeče…“ řekl udiveně Spalkinson. „Rozdělíme si je rovným dílem, ať je to spravedlivé, přece jen máte nárok na nálezný“ řekl klidně Spalkinson.

Dal Maresonovi dolar a pomalu s klidným svědomím Spalkinson odcházel do šerifské kanceláře. Za to Zaison pomalu neodcházel, ale naopak pospíchal. Nejdřív zlomil Melkinsovi dřevěnou nohu nadvakrát za ty prachy a pak mu podkopnul tu zdravou a Melkins se skácel do prachu. „Nechte ho tady chlapi, ať si dojde domů sám!“ křikl Zaison, tím ovšem myslel jeskyni v lese, zhruba 2 hodinky strmé chůze do kopce.

Měli naspěch, protože za hodinku pojede kolem vlak naloženej prachama z banky v Oklahoma city a v Redwoodu stavět rozhodně neměl v úmyslu. Zaison si takovou příležitost nechtěl nechat ujít a tak narychlo sháněl nějaké koně. Sehnal je nakonec od Krejsona z pastvin, když otrávili hlídacího čokla a svázali honáka. Teď už byl Zaison jak se říká na koni a jeho banda pěti lidí s ním. Úkol byl celkem jasný, přepadnout vlak, zlikvidovat ochranku, sebrat prachy a zmizet. Zaison znalecky položil ucho na kolej a vyhodnotil, že za 45 minut pojede vlak. Chlapi tedy sesedli z koní a šli se vychcat na násep. Vlak měl ale asi dle pozdějšího tvrzení Zaisona zrychlení, pač během dvou minut byl vidět za nejbližší zatáčkou. Chlapi začali skákat chvatně na koně, v tom ajfru někteří i obráceně a Zaisona navíc kumpánova kobyla kopla do zad. Než stačil Zaison skočit na svého koně, ten se lekl lokomotivy a skočil pod vlak. Rána to byla hrozná, všude bylo najednou hodně masa do salámu a vlak pomalu brzdil, pač strojvedoucí nevěděl, jestli na tom koni někdo seděl a pokud ano, bál se, aby ho neměl na předních nárazníkách. Zaison zajásal,  když viděl jak vlak zastavuje a běžel vedle něj. Kumpáni běželi za ním a začali naskakovat do vagónů. Když vlak konečně zastavil, Zaison vylezl na lokomotivu a ránou pěstí srazil opačným směrem strojvedoucího. Věděl, že vůz s prachama je zapojen jako první za lokomotivou a že zbytek vlaku nepotřebuje. Kumpáni odpojili zbývající vagóny a protože to bylo ze svahu, pokračovaly svévolně opačným směrem, odkud před tím přijely. Na kolejích zůstala stát jen lokomotiva s prvním vagónem a z náspu to pozoroval strojvedoucí s topičem, kterej pro sichr skočil dobrovolně. Zaison se hlasitě zasmál, věděl, že to má v kapse, že mu zbývá s kumpánama otevřít jen ten vagón s trezorem a prachama. Taky věděl, že musí zlikvidovat tu ochranku uvnitř, která vagón dobrovolně neotevře. Zařval na své chlapy, ať začnou střílet do dveří a připravěj nálože. Mezitím si Zaison zkoušel z dětinské nerozvážnosti hejbat pákama a čudlíkama v kabině lokomotivy a pro legraci hodil do kotle i lopatu uhlí. Pak si uvědomil, že tam měl asi hodit jen to uhlí a lopatu ne, ale bylo mu to celkem jedno.

„Pane, když jste si to už vyzkoušel, pusťte nás ať můžeme pokračovat v jízdě…“ zavolal strojvedoucí na Zaisona zezdola. Zaison fascinován zvyšujícím se tlakem na jednom s barometrů najednou procitl a zjistil, že jeho kumpáni ještě nezačali pracovat dle plánu. Zařval dozadu, ale zespoda se ozval zas jen strojvůdce:

„Pane,  měl byste raději odjet za kamarády, aby se jim v těch vagónech něco nestalo!“

Zaison zůstal jako opařený, slezl z mašiny, koukal z kopce dolů, kam odjely vagóny a klepal se vzteky. Kolem něj stály koně jeho bandy a radostně podupávaly.

Přepadení vlaku z Oklahoma city skončilo s jasným nezdarem, strojvedoucí jen zanadával, že má zpoždění a kde že má hledat ty vagóny a nasranej topič sebral zaseklému Zaisonovi Winchestrovku a odjeli. Nepadl jediný výstřel.

Z jeho denní důležité radovánky ho vyrušilo pískání lokomotivy. „Kurva Melkinsi, tys mi zapomněl připomenout, že dneska přepadáváme vlak!“ zařval Zaison. Vlak se blížil do Redwoodu a Zaison věděl, že už ho nestíhá. Tentokrát, ale kdyby tušil, že vlakem přijíždí chlápek v drahém obleku, s velkým vysokým kloboukem, s kufry plných peněz a ověnčen zlatem, možná by si i přivstal a udělal zářez na děravém klobouku, aby nezapomněl.

Byl to Lord Koucius, zámožný pán z dalekého města. Nepřijel sám, ale se svou manželkou a dvěma ubohejma olysalejma čoklama, které se třásly při každém větším dupnutí nohou. Nepřijel jen tak zbůhdarma, ale měl jasný plán a místo určení. Měl se setkat na nádraží s Spalkinsonem a jeho zástupcem Bubensonem a předat jim pověření a stavební plány. Koucius byl zástupce společnosti United American Bank a chtěl ve městě prostě postavit banku.

„ Vítám Vás lorde Kouciusi, doufám, že se Vám u nás bude líbit“ uvítal lorda Spalkinson.

„Děkuji, ehmmm, postarejte se o mé cukroušky prosím“ odpověděl Koucius a ukázal na své třesoucí se čokly, o kterých si hned Bubenson pomyslel, že by z nich měl pěknou předložku.

Manželka Kouciuse byla fešná  dáma, měla hebkou pleť, modré oči, krásné šaty a obrovský krajkový klobouk. Bla štíhlá a dobře rostlá. Prostě taková pěkná samička. Spalkinson ovšem koukal spíš na ten drahej náhrdelník a náušnice a Bubenson zase přemýšlel, jestli jí ještě dneska večer stihne vojet.

Lord zřejmě čekal, než vyložej všechny jeho kufry, ale asi marně. Jeden už stačil zmizet otevřenými dveřmi na druhé straně vlaku.

„Proboha, moje večerní róba a krajkové podvazky!“ vykřikla manželka Kouciuse, načež se téměř rozbrečela.

„Buďte klidná milosti, manžel je najde večer v saloonu v prvnim patře“ snažil se milostivou uklidnit Bubenson, ale Spalkinson ho změřil ostrým pohledem, tak Bubenson zmlknul.

„Promiňte mi tu smělost, ale kde budeme ubytovaní?“ zeptal se lord.

„No, to bude trochu problém milosti, pač hotel tu ještě nemáme, bordel je plnej, saloon zeblitej, věznice zechcaná a měšťani sou rádi, že maj trochu soukromí. Jedině snad zatím do kostela, je tam teď hodně místa co ho rozkradli….“ odpověděl Spalkinson.

Lord jen povytáhl obočí, čekal zřejmě luxus, na který byl zvyklej a domníval se, že Redwood je na jeho návštěvu připraven. Nicméně v tomhle se kapánek mýlil, protože kdyby byl Redwood připraven, Zaison by ho už dávno ve vlaku vodrbal. Spalkinson samozřejmě věděl, že Koucius přijede, ale byl od přírody línej něco zařizovat a Bubenson si spíš hleděl prvního patra saloonu. Odebrali se tedy všichni pěšky ke kostelu, Turkson jim sice nabídl odvoz funebráckou károu, ale to lord zásadně s chotí odmítl.

Netrvalo však dlouho a o příjezdu tak vážené osoby se dozvěděl i Krejson. Zrovna se prohraboval v šesté truhle plné dolarů a počítal jestli přes noc nějaké neubyly, když za ním přišel jeho věrný sluha Zrz, který na nádraží špicloval. I přes to, že byl blbej jak dědečkovy pantofle, pochopil podle oblečení lorda a jeho samice, že je to osoba zámožná a že se bude chtít zřejmě na nějakou dobu ve městě usídlit. To Krejsona ovšem velice znepokojilo. Dostal obavy, že by to mohl být někdo bohatší než je on sám a že by ztratil ve městě respekt. Začal se třást a zběsile otvíral truhly, aby  se přesvědčil, že tolik peněz má jen on. Jelikož se Zrz nedočkal žádné odměny, nepozorovaně se snažil hrábnout do truhly pro jeden dolar. To ovšem neměl dělat. Krejson si toho všiml, strašně zařval, chytil Zrze pod krkem a začal ho dusit. Zrz chroptěl jak na šibenici a oči mu málem vypadly z důlků. Krejsona popadla zvědavost a rozhodl se, že půjde do města vysondovat co a jak. Aby ho ovšem nepoznali, oblékl se jako vagabund a žebrák. Vzal Zrzovi, kterej se ještě válel po zemi vestu, děravej vošuntělej kabát, plesnivý boty, co mu dal nedávno sám k narozeninám a na hlavu si dal hučku ze sousedovic kocoura. Do ruky větev a vyrazil ke kostelu.

Zaison však také čuchal co a jak a protože už bylo skoro poledne a on ještě nikoho neodrbal, rozhodl se podívat, kdo že to vlakem vlastně do města přijel. Když se pak dozvěděl, že je to slavný a bohatý lord Koucius se svou chotí, nadskakoval radostí jako klokan. Když se pak dozvěděl, že přijel s úmyslem postavit banku, byl úplně štěstím bez sebe. Zaison nemusel být nijak inteligentní, aby věděl, že v bance jsou většinou peníze a zlato a tak už si představoval, jak jí bude vybírat každé odpoledne.

Beikinson uvítal lorda s chotí s velikou radostí. Jeho radost se ještě zvýšila, když viděl ty nacpané kufry prachama a už viděl ty pozlacené sochy sv.Šebestiána, co budou stát zase jednou v kostele. Jeho radost ale netrvala dlouho, protože se mu jeden z čoklů vychcal na botu a druhej mu zrovna okusoval kropítko.

„Nebude tu v noci trochu zima?“ zeptala se mladá Kouciusová.

„Nebojte se milostivá, nahřejeme se před spaním venku u ohně a bůh se o nás postará“ odpověděl Beikonson a otíral si botu o druhou nohavici.

„Stavte se navečer v saloonu i s milostivou“ navrhnul lordovi Bubenson a v duchu si představoval, jak lorda vožere dvěma paňáky whisky a samici obtáhne jak zákon káže.

Po té se Spalkinson s Bubensonem odebrali do města, Spalkinson k holiči, aby mu upravili kníra, (pozn: vlasů už moc neměl) a Bubenson se šel do saloonu vykoupat, jak bylo jeho zvykem každé dva měsíce. Cestou Bubenson potkal nějakého žebráka, jak se opírá o starou uschlou větev, na hlavě má kocoura a hodil mu dva dolary se slovy „ Večer mi vrátíš deset“.

Krejson, kterej by pro svoji lakotu i před vlak skočil, samozřejmě po dolarech hrábnul jako lačnej pes, ale uklouznul na hovně a padnul držkou přímo na schody kostela. Lord Koucius to viděl a myslel si, že se mu místní obyvatel přišel poklonit. To Krejsona sice strašně nasralo, ale nemohl se nechat prozradit. Držku měl zkřivenou bolestí a mumlal něco o prdeli, což by se v kostele nemělo. Nicméně když se dozvěděl od faráře, že Koucius bude stavět banku, pookřál, odhodil větev a utřel si hovno z boty o fasádu kostela. Věděl, že uloží své drahocenné těžce vydřené a nakradené peníze na bezpečném místě a nebude muset každou noc vstávat a chodit kontrolovat zámky s pečetí.

Večer bylo veselo, lord s chotí zamířili do saloonu, kde je očekával Bubenson s otevřenou náručí. Lordovi Koulins nalil whisky a Bubenson do ní hodil prášek na spaní. Nebýt toho, že si pár místních štamgastů vyřizovalo své účty, mohlo se Bubensonovi i dílo podařit. Když se zrovna chystal prohrábnout lady její dekolt, dostal prázdnou flaškou do palice a natáhnul se za pultem. Zaison mu ještě stihnul šlohnout prkenici a vytáhnout vatu z ucha. Probudil se druhej den vedle Spalkinsona, kterýho vožralýho táhli od holiče za nohu až do šerifský boudy.

Redwood city bylo malé město. Takové celkem opuštěné a široko daleko nebylo žádné jiné. Ve městě byla radnice, šerifská bouda a vedle rozpadlej barák, co bylo vězení, saloon s barmanem a pár šlapkami a podél hlavní prašné silnice (pro zajímavost jiné ulice zde nebyly) bylo pár domků měšťanů, co dělali sem tam nějakou tu práci, aby se vůbec uživili. Daleko častěji ale chlastali v saloonu a užívali si s kurvama. Ve městě byl také kostel, moc lidí tam nechodilo, kvůli chlastu neměli moc času a navíc tam večer už nebyli schopni ani dojít. Na okraji města byla železniční stanice a to bylo jediné kvalitní spojení s okolním světem.

Hned za městem stála šibenice, ale jak se dlouho nepoužívala, byla ztrouchnivělá a srali na ní supi. Tesař, kterej by ji mohl opravit, byl stále v lihu a navíc se bál vejšek, takže jak vylezl na židli, dostával závrať. Jeho manželka, která uměla tak akorát přibít obraz na zeď se na takové opravy neodvážila a navíc zaskakovala v saloonu, když nějaká šlápota náhle onemocněla.

Baráky ve městě byly vůbec ve špatném stavu, nebyly prachy a zlato se nikomu z blízké říčky rejžovat nechtělo. Jediným zdrojem obživy obyvatel se tedy stávalo pěstování obilí, farmaření a zlodějiny. Oblíbené bylo rovněž přepadávání dostavníků a vlaků. U těch dostavníků to bylo ale čím dál horší, protože díky tomu, že je neustále někdo obíral, městu se vyhýbaly a lidé to často museli dojít pěšky. To zase sebou neslo další nebezpečí, osamělé poutníky si často vybírala jako cíl místní banda vyvrhelů pod vedením šilhavého Zaisona. Ti nejen že loupili, ale i znásilňovali a Zaison, kterej špatně viděl si velice často pletl chlapy s ženskýma, což mu reputaci mezi jeho kumpány nijak nezvyšovalo.

Za městem bylo pár políček chudáků z města, pěstovali tam většinou obilí, aby bylo na chleba. Sem tam se u baráku vyskytoval chlívek s nějakým prasetem či slepicemi, ale většinou mizerně živený. Slepice byly spíš do polévky než na snášení vajec. Po městě se potulovali prašivý psi a divoký kočky, co lidé vyhodily, aby je nemusely zbůhdarma živit.

Tak jak se ovšem všem vedlo mizerně, byl tu jeden člověk, kterej se měl tak nějak lépe, řekl bych jako prase v žitě. Jmenoval Krejson, byl to syn bohatého úředníka od někud ze západu a usídlil se ve městě hned po jeho založení. Možná dokonce položil i základní kámen při jeho vzniku. Přivezl si tenkrát s sebou doslova bohatství, měl své kumpány, co mu dělali ochranu a dbali na jeho blahobyt, aby nebyl ničím narušován. Bydlel na okraji města, kousek od železniční stanice a měl honosné panství, obrovské pole a nedaleko kus lesa. Vlastnil i nějaké pastviny s koňmi a krávami. Po městě se projížděl většinou se svým blízkým přítelem Zrzem, kterého měl doslova omotaného kolem ruky.Povídá se, že Zrze kdysi vytáhnul z bryndy, když ho chtěli v sousedním měste pověsit za obcování s kobylou. Nikdo neví, co je na tom pravdy, ale fakt je, že Krejson Zrze do stájí nikdy nepouštěl. Zrz byl všivák už od pohledu, zrzavá palice, křivý zuby a nohy do oblouku, že by mezi nimi proběhl dospělej zajíc. Zřejmě moc inteligence nepobral, ale to Krejsonovi moc nevadilo, ba naopak, byl rád, že ho může dokonale ovládnout. Krejson byl bohatý a rovněž velmi lakomý. Bál se o své bohatství a u sebe nosil vždy nejnovější model revolveru Colt, který se blejskal už na dálku. Krejson to dobře věděl, že musí dávat na obdiv svoje jmění a rovněž byl rád, jak všichni obdivovali jeho vyleštěný revolver vepřovým sádlem. Krejsonovi ovšem nestačilo, že měl sýpky plné, truhly narvaný dolary a zlatý kliky i na vratech od chlíva. Celé své jmění neustále rozšiřoval a rozhodně to nebylo poctivou cestou. Stal se tak jedním s neobávanějším obyvatelem města Redwood a mezi ostatními měl náležitý respekt.

Saloonu ve městě vládl Koulins, starší, silnější týpek, stál u baru a naléval whisky. Nebyl nejbohatší, ale díky tomu, že nalejval malý míry a pančoval alkohol, dovedl se o sebe postarat dobře. Zřejmě k tomu i přispívaly zisky od několika šlapek, které měl pod svým dohledem a jeho stará jim nahoře vyměňovala prostěradla. Koulins měl od jakživa jednu špatnou vlastnost a tou byla žravost. Sežral doslova kde co viděl. Jeho spíž zela prázdnotou a když byla krize, okusoval hlady lítačky do saloonu. To pak míval i velice špatnou náladu, celý den nadával a starou mlátil hlava nehlava. Jeho šlapky se ho pak bály,dávaly mu a ještě mu za to platily. Jeho starý se pak začínalo zdát divné, že je nasranější den ode dne víc a víc. Nicméně Koulins byl v Redwoodu také od začátku vzniku města a svůj podnik by za nic jiného na světě nevyměnil.

Šerifem ve městě byl Spalkinson, drsnej týpek, co přišel do města před několika lety se svým kumpánem Bubensonem. Tehdejšího šerifa odprásknul zbaběle zezadu a všechny co to viděli podmáznul několika špinavými dolary. Ti pak tvrdili, že střílel v sebeobraně a že vlastně všechny zachránil. Spalkinson přišel do města jako votrapa, votrhanej, špinavej, hadry smradlavý a  boty co ukradl nějakému chudákovi, co je údajně už nepotřeboval.  Miloval svůj kvér, se kterým dovedl zdatně zacházet, károvanou deku a doutník, kterej mu nikdy nechyběl v hubě, i když kolikrát nebyl ani zapálenej. Sedával v houpacím křesle na zápraží své chatrče s nápisem Šerif a v ruce třímal uříznutou brokovnici. Po jeho pravé ruce stával pak právě Bubenson, zástupce šerifa. Levou nohou houpal Spalkinsona a v ruce držel láhev Whisky, co mu pravidelně zdarma dodával Koulins.

Jistě se každý diví, že takový otrapa, jako byl Spalkinson, je šerifem. Jediným důvodem je však ten fakt, že nechával zločinu volnou ruku. To vyhovovalo zejména Zaisonovi a jeho bandě zbabělých psů, že si mohli ve městě dělat co chtěli. Vyhovovalo to i Krejsonovi, ale ten se bál o své prachy, kterých měl Spalkinson poměrně nedostatek. Spalkinson byl však od přírody línej člověk. Línej dost na to, aby se snažil o sjednávání pořádku ve městě a chytrej na to, aby věděl, že když nechá Zaisona se svou bandou krást a loupit, bude mít vždycky nějaký ten dolar od něj v kapse. Byl dokonce tak línej, že každej večer, když chrápal vožralej na zápraží, ho Bubenson musel zašoupávat i s křeslem do jeho cimry. Jakmile byl pak Spalkinson tak zvaně mimo hru, stával se večer Bubenson ve městě hlavní osobou a rozhodně toho využíval ve svůj prospěch. Nenechal žádnou sukni na pokoji. V saloonu se ho děvky nemohly dočkat, pač byl vyhlášenej jako místní hřebec a mnohdy za noc zvládl půl nevěstince i se starou ošklivou Koulinsonovou (pozn: to bylo v tom ajfru, aniž si toho sám všiml). To ovšem Koulins netušil, pač stál na baru a dával bacha, aby se mu vandráci nevypařili bez placení.

V kostele bylo také boží dopuštění, respektive všechno co se dalo ukrást se již dávno ukradlo. Dokonce i kované dveře a mříž ze zakristie, kterou nechal Bubenson převézt do vězení. Tu bývalou totiž Zaison tenkrát přepiloval, po té co mu dal ve stavu těžké opilosti omylem Spalkinson pilník. Farářem v kostele je Beikinson, zdědil to už po svém otcovi, ten zase po svém a tak dále se to nějak dědilo. Beikinson je jedinej čistej člověk ve městě. Ne tedy svými hříchy, ale oblečením. Nosí černý hadry, co mu půjčil funebrák Turkson a vypadá jak ze škatulky. Do saloonu moc nechodí, nechlastá, jen se modlí za spásu duše. Minule, když se modlil za záchranu Zaisona mu upadl krucifix a než se stihl pro něj ohnout, někdo mu ho šlohnul a ještě mu vybral ze štrúzoku všechny sušenky.

Tak jsem Vám nyní Vážení čtenáři popsal velice zhruba současný život v Redwoodu, seznámil Vás s pár obyvateli, jejich zvyky a s ostatními nemálo zajímavými lidmi se setkáte v dalším díle…

Netrvalo mu to dlouho a v mailboxu mi přistál první díl zábavného westernu z amerického městečka Redwood City, v prvním díle se čtenář seznámí s hlavními hrdiny, ne nepodobnými se skutečnými postavami z autorova okolí.

S Jirkou jsem se dohodl, že jeho příběhy budeme vydávat na blogu jako román na pokračování a tak doufám, že si své čtenáře najde a bude určitě rád za jakoukoliv podporu.

A mám pro vás malý dárek – první díl vyjde hned tuhle neděli. Takže si připravte své prohlížeče a těšte se na humorný western o lidech, kteří jsou mezi námi.