Metro

Sedím na kožené sedačce vypolstrované molitanem v soupravě metra. Netrpělivě očekávám skrehotavý, mírně depresívně naladěný hlas oznamující všem cestujícím odjezd ze stanice. Těm kteří jsou mimo soupravu, nebo také uvnitř, možnost ukončit výstup či nástup, jak je libo.

„Hradčanská“, oznámil ženský, apatický hlas zaznamenaný desítky let na magnetickém kotouči v řidičově kabině. Stále opakuje to samé, stanici za stanicí tam a zpět, a nikdy nedostane příležitost vyjádřit se o svých pocitech. Jezdíte metrem sem a tam, den co den a pomalu začínáte cítit, jak moc na vás tenhle depresívní hlas dopadá. Cynicky se ušklíbnete nad zašlou frází a zády se ještě více zaboříte do vypolstrovaného opěradla, hluboko pod kůží však cítíte, že právě tenhle depresívní hlas tolik zbožňujete. Vracíte se pro něj z dalekých cest, prodáváte auta…

Pociťuji lehké škubnutí. To se souprava dává do pohybu. Miluji tento okamžik a vychutnávám si bouřlivou extázi jako vždy, když sedím v metru a souprava se rozjíždí vstříc příštím stanicím.

Zbožňuji rychlou jízdu metrem a ještě raději mám ten pocit, kdy stojím na nástupišti a nechávám se ovívat olejem nasyceným vzduchem hnaným přijíždějící soupravou.

Vlak vjel plnou rychlostí do stanice. S vřískotem brzd souprava zastavuje a teprve teď jsem si všiml protějšího skla zastříkaného velkým písmenem „D“. to znI jako Deprese. Nebo ne? Hlavou se mi začaly honit podivné myšlenky. Dnes jsou však silnější, než kdy jindy. Dnes to konečně udělám!

Mnou oblíbený, depresívní hlas oznamuje cosi o otevírání dveří, které se v zápětí s hukotem rozletí do útrob pláště soupravy. Vstávám z vyhřáté sedačky a probíjím se ke dveřím, které se právě teď začaly zavírat. Bestiální smích za mými zády, masy cestujících přede mnou, depresívní hlas oznamující cosi o zavírání se dveří…

Skočím. Ocitl jsem se na nástupišti stanice Můstek. Něco mi říká, že je to stanice přestupní, přestup na trasu B. Nebo trasu A, záleží z které strany se na problém díváte. Slyším za sebou pár rozrušených hlasů a pak jen zvuk odjíždějící soupravy.

Rozhlížím se po nástupišti. Postává tu několik lidí třímající noviny, nákupní tašky, děti. Víc se nerozhlížím, nezajímají mne. Jsou to jen loutky, hrající svou předem napsanou roli ve svém naivním světě.

Zmocňuje se mě ten pocit, při kterém jsem tolikrát prosnil nudné školní hodiny, tolikrát se při něm probouzel uprostřed noci a pak už nemohl spát. Toužím po tom. Vím, že dnes přišla chvíle a už to nevydržím déle.

Rychlými skoky ústící v běh splašené zvěře v buši, kterou zachvátil všezničující požár se vrhám k pruhované bezpečnostní čáře a skokem, za který by se nestyděl ani špičkový sportovec opouštím nástupiště a padám do kolejiště.

Několik jedinců se pokouší o záchrannou akci. Na peróně propukl chaos a zmatek. Do stanice vjíždí souprava. Po dopadu mezi koleje jsem se na vteřinu zamyslel, zda-li to má nějaký smysl. Mozek se však neobtěžoval odpovědí a sám vydal příkazy tělu, které se prudce zvedlo a napříč nepříjemnému pádu běželo vstříc vlaku. V tu chvíli jsem opět pocítil přívan olejem syceného vzduchu. Nádhera. Pschaw!

Strachy šílený řidič se snaží zabrzdit ocelový kolos. Ví však jako já, že nemá šanci. Celé mé tělo hoří nedočkavostí. Polévá mne vzrušující mrazení, trémou se mi klepou kolena. „Už je to tady!“, pomyslel jsem si.

Humanoidní tvor se střetává s kovovou obludou, která je výplodem jiných humanoidních tvorů, ne zcela nepodobných onomu humanoidnímu tvoru.

Pocítil jsem prudký náraz, který mne odhodil o pár metrů zpět. Křičel jsem politý strachem a bolestí. Krev, která mi začala řinout z lebky mi zalepila mrtvé oči, smočila mrtvé rty a ústy vtekla zemřít do mého těla. Cítil jsem křupání mých kostí, drcených železným blokem soupravy. Plakal jsem.

Ticho. Absolutní a nahmatatelné. Všude okolo mne. „Sakra! To už jsem po smrti!?“, zařval jsem do bíle osvětleného tunelu. Odpovědí mi byla jen ozvěna mého hlasu. A pak přišel On.

„Metro je pro mne droga, pro kterou jsem se rozhodl i zemřít.“

Hologram of Squadream Upravila Spermye