Podzim, aneb čas nostalgie a vzpomínek

Po krátkém létě nadešel čas podzimu, listí opadává ze stromů, slunce skoro nesvítí, ale prší a já začal vzpomínat, už ani nevím jak jsem přišel k nápadu zahrát si nějakou klasickou textovku, rozuměj konverzační hru, asi to bylo z nudy, nevím. Ale na PC už to není to pravé, ořechové. Sice jsem se pokoušel spustit pár her ze serveru www.textovky.cz, ale ani jedna nedosahovala takových kvalit a nápadů na které jsem byl zvyklý na svém milovaném osmibitovém Atari.

Je to už hodně dlouho co jsem hrával textovky a také je pak vytvářel. Nu a při brouzdání internetem jsem objevil svou nejoblíbenější, ano tu s kterou jsem dva měsíce žil a trávil svůj volný čas nevyzrálého chlapce, hledajícího sebe sama, bylo mi tehdy třináct let, možná o rok vic. Byla to ona, textovka, kterou doposud považuji za nejlepší co jsem kdy hrál, Ataristův Protiútok.

Mám na ní opravdu nezapomenutelné vzpomínky, vlastně mě tahle hra ovlivnila a určila můj další vývoj na poli počítačů, kvuli ní jsem se vlastně naučil programovat v Atari Basicu a snažil vytvořit nějakou podobnou hru, možná lepší. Asi to byl nezapomenutelný humor Viktora Lošťáka, který se všichni snažili napodobit. Zapřemýšlel jsem v čem byla tahle hra vlastně skvělá. Hra je pokračováním úspěšné Pomsty šíleného ataristy, která se dala dohrát za několik hodin hraní, přiznám se, hrál tehdy asi týden, neboť jsem se do té doby nesetkal s žádnou jinou konverzační hrou, takže jsem zkoušel a zkoušel.

Po dohrání Pomsty autor sliboval pokračování a uvedl svou poštovní adresu, co si budeme namlouvat, napsal jsem mu, ale obratem mi přišla jakási nabídka Břeclavské firmy K-Soft, nabízející mimo jiné i pokračování Pomsty pod titulem Mikrosoft Meta Basic aneb Ataristův protiútok, ihned jsem si ono pokračování objednal, tuším, že to bylo na podzim roku 1991. Spolu se mnou si hru objednával i můj kamarád Honza Zajíc. Jemu ale hra přišla o týden dříve. Byl jsem zklamán. On mohl hru hrát a já ne, protože spolu se hrou přišel i slosovatelný kupón soutěže o věcné ceny pro úspěšné řešitele a já chtěl zvítězit. Uzávěrka soutěže byla někdy v lednu. Říkáte si, času dost, ale ono to nebylo jednoduché.

Napadlo mě tedy, že bych si mohl vytvořit z kamarádové kazety vytvořit záložní hrací kopii, jaké bylo mé překvapení, hra se nesnášela s jakoukoliv cartridgí vloženou do slotu v Atari, jakož nešla i kopírovat, prostě si s ní neporadil žádný kopírovací program, nejprve se totiž nahrával zavaděč ve standartu a pak naskočilo Turbo 2000 a pak již samotný první díl hry. Inu napadlo mě tedy zkusit vytvořit kazetu obyčejným zkopírováním ve věži, což se povedlo, sice to byla kopie nevalné kvality, ale můj zánovní Dataset XC12 to zvládnul, což bylo hlavní.

Hra byla o likvidaci „grupy perfidních mameluků z Atari klubu Odry“, hráč začínal v temném lese, v korunách šuměl vítr, prostě ponurá atmosféra. Tu a tam narazil na postavy, se kterými měnil předměty. Některé situace (všechny) byly humorné a dalo se na ně přijít logickou cestou. Největší nepříjemností byly smrti, sám o sobě si myslím, že smrt hráče do textovky nepatří. Přivádí to k šílenství, hlavně když hra sice podporuje ukládání, ale nahrávejte si pozice z kazet. Fakt opruz, občas mě to přivádělo přímo šílenství, když jsem například s cepínem vešel na louku a tam okopávala mladé stromky jakýsi dívčina, hned mě kopla taky, neboť to byla zavilá ochránkyně přírody. Však taky dostala co proto. Abyste pochopili jaká hra byla, museli byste si ji zahrát a zkusit na vlastní kůži.

A jaké to bylo po 14 letech? Zpočátku jsem si myslil, že to zvládnu maximálně za hodinu, vždyť jsem si to všechno pamatoval, ale chyba lávky, hrál jsem to minimálně 12 hodin, naštěstí emulátor umožňoval ukládání rozehrané hry jako snapshot paměti, takže jsem nemusel začínat znovu a znovu. Dokonce jsem měl dva neřešitelné zákysy, jedním byl „poblex“, který jsem jaksi opomněl použít před nymfomankou, respektive se zblít jako prase. A téměř na konci jsem nebyl schopen najít láhev slivovice. A pak mě docela trvalo než jsem odsunul popelnici, abych nalezl hadr od ředidla a získal heslo k přístupu do domu, ve kterém šílení ataristé připravovali pomstu pro celý svět v podobě destruktivního viru. Dokonce jsem byl tak bezradný, že jsem telefonoval kamarádům, zdali si nevzpomínají na nějakou věc ze hry, nevzpomínali.

Nu a to je zatím vše, někdy až bude čas tak o textovkách napíšu nějaké zvláštní pojednání…