Redwood City #4 – Poklad vožralýho Bizona
Neuběhl ani týden ode dne, kdy Zaison se svou bandou úspěšně přepadl vlak z Oklahoma city a Zaison se objevil znovu ve městě. Všiml si ho Bubenson, zástupce šerifa, ve chvíli kdy šmíroval provrtanou dírou v jednom srubu nějakou štětku, jak leze z vany a uslyšel kroky a hlasité krkání. Zanechal tedy bohulibé činnosti a běžel to hned napráskat Spalkinsonovi. Věděl sice, že je teprve jedenáct dopoledne a šerif si rád přispí, ale také věděl, že tato informace bude šerifa zajímat. Zaison totiž nikdy nechodil do města zbůhdarma a vždy to mělo nějaký důvod. A ten důvod většinou nasypal do kapsy šerifovi pár špinavejch dolarů.
„Šerife, vstávejte, Zaison je ve městě!“ vřítil se Bubenson do místnosti. Spalkinson ležel na kavalci, ještě obutej do zasranejch bot od hovna z Turksonovy pohřební kobyly, co rozšlápnul v noci na ulici, chrápal a v ruce třímal prázdnou flašku od laciné whisky. S hlubokým zachrápnutím se probral, odhodil flašku a koukal kolem sebe, co se děje.
„Kurva, co to řikáš, Zaison je tady?“
„Jo, teď se fláká na ulici, měl byste ho skásnout“ odpověděl Bubenson.
„Nojo kurva, zavolej mi ho sem toho šmejda, večer nemam za co chlastat!“
Zaison vešel dovnitř, tvářil se nevinně, ale Bubenson mu prohrábnul kapsy.
„Tak copak se děje ty šmejde, že se tu flákáš sám po městě?“ řekl Bubenson.
„Chlapi, mám problém….“ začal zvolna Zaison. „Melkins s chlapama omylem vodbouchli nějakýho starýho indiána, co je přepadl a chtěl skalpovat, báli se ho, to je jasný, svázali ho pro jistotu, aby je nepodříznul a pak….“
„Co to kurva meleš za nesmysly ty vole, chceš říct, že banda tvejch grázlů se bála jednoho starýho indiána, co je přepadl s nožem v ruce???“ zařval Spalkinson.
„Jo, no vypadal fakt naštvaně, u takových indiánů nikdy nevíš, co ti udělaj, že jo…“ obhajoval se Zaison.
„Jo, a tak jste ho pro sichr vodpráskli a pak brečeli nad tou nešťastnou událostí, co!“ řval Spalkinson.
„Nojo, chlapi z toho byli dost špatní, ten indián si to ale zasloužil, to jako jo…“ obhajoval se Zaison.
„Hele, jestli budu mít na krku bandu zasranejch indiánů, nebo jestli se tady ve městě jeden z nich objeví a bude dělat problémy, sám si pro tebe dojdu a budu fakt hodně naštvanej“ řekl Spalkinson.
Zaison stál a k odchodu se ale neměl, bylo vidět, že ta záležitost ještě není uplně u konce. Samozřejmě že Zaison věděl, že mu tohle Spalkinson nežere, že není úplně blbej, ale něco ještě chtěl říct a nevěděl jak na to. To, že je ten indián vůbec nepřepadl, ale že jen tak projížděl mezi skálama v horském průsmyku, to je snad všem jasný. Zaisonovi chlapi byli zrovna krást koně a ujížděli před nějakou sebrankou a ten indián je mohl prozradit. Vodbouchli mu koně, svázali a okradli o věci, co měl u sebe. Indián nestačil ani vystřelit z luku do vzduchu pro výstrahu. Kdyby byl Zaison u toho, možná by ho i vobtáhnul. Byl to starej vošuntělej indián a tak jak jsou indiáni odvážní, tohle byl přesnej opak. Bál se o zbytek svého života, klepal se, uchcával do trenek, blekotal něco o mladejch indiánkách, jak jim zařídí, aby si všichni s nima užili, pak jim nabízel i dýmku míru, co jim prej postupně udělá, ale když tohle chlapy moc nezajímalo, vyžvanil jim něco i o nějakém pokladu. Na tohle chlapi zabrali a zrovna když jim chtěl ten starej ubohej rudoch říct jak se tam dostanou, Melkins se usral takovym způsobem, že se jeho kumpán lekl a v ajfru toho indiána vodbouchnul. Jediný co jim stačil ten indián vyžvanit bylo, že je to někde hluboko v horách, kde supi dávaj dobrou noc a že existuje mapa, která je tam dovede. Tu mapu že má náčelnik Smradlavej Bizon, co je věčně nalitej a tak že ani vlastně neví, jestli ji už nevyměnil za bedny s pálenkou. Zaison tedy stál v šerifově boudě, podupával nervózně křivou nohou a přemýšlel, pokud se tomu tak dá vůbec říct, jak šerifa dokopat k tomu, aby mu pomohl. Věděl, že ho indiáni v lásce nemaj a kdyby zjistili, že stojí jeho banda za smrtí jejich starce, určitě by ho pověsili a náčelník by ho ještě vojel. Nemůže tam tedy jen tak jít a shánět tajně nějakou mapu jejich pokladu, i když je údajně náčelnik pořád vožralej. Melkins je navíc dost blbej na to, aby si pohlídal zahlazení všech stop a tak tušil, že tohle všechno jen tak lehce neprojde.
„Tak co je kurva, co tu ještě vočumuješ ty kryple!“ zařval Spalkinson.
„Šerife, mám plán, jak přijít k hromadě zlata, je to skoro tutovka…“ vyblekotal Zaison.
„Ále, to se podívejme, no tak se posaď a povidej…začíná to bejt zajimavý“ řekl Spalkinson, usmál se a promnul si ruce. „Bubensone, vypadněte a jděte zkontrolovat do bordelu čistý prostěradla!“ nařídil Spalkinson vočumujícímu Bubensonovi. Ten se jen velice nerad odporoučel ze dveří a svůj odchod zpomaloval jak jen to bylo možné, aby zaslechl co nejvíc.
„Je to jednoduchý šerife, pošlete Koulinsona a pár chlapů s bryčkou plnou chlastu k indiánům, bude mít dobrej kšeft a my se vplížíme v noci do jejich ležení. Koulins bude obchodovat a nalejvat těm rudochum a my tomu Smradlavýmu Bizonovi prošácneme kutloch. Měl by tam mít nějakou mapu, která nás dovede k jejich pokladu v horách. Vyfoukneme tu mapu tomu starýmu chcípákovi přímo pod nosem a zajedeme si společně pro vejplatu….“ smál se Zaison a prskal Spalkinsonovi přímo do ksichtu.
Jenže Spalkinson byl dost línej na to, aby se v noci někde plížil do chřtánu nasranejch indiánů a prohledával nějakej zatuchlej stan nějakýho starýho Bizona. Na druhou stranu se mu ale zachtělo žluťásků a představoval si, jak by si pak žil. Bubenson by mu záviděl, vodil by mu domu ty nejmladší a nejhezčí štětky z okolí, možná i bohatej Krejson by mu záviděl velkej dům plný služebnictva, kde by mohl chlastat od rána do večera a nemusel by kupovat lacinou kořalku od Koulinsona. Válel by se v teplém bazénu, kouřil drahé doutníky a ve volné chvíli by se přehraboval v bednách plných zlata. Tyhle představy byly tak krásné, že jim Spalkinson podlehl a Zaisonovi celou historku uvěřil. Ve skutečnosti však Zaison nebyl blbej a přemýšlel, jak z toho šerifa pak vypakovat a nahrabat zlato jen sám pro sebe. Věděl, že bez šerifa tohle nepodnikne, Koulins neměl Zaisona rád už od přírody a navíc nemá lidi, co by s Koulinsem do toho šli.
„Dobrá tedy Zaisone, ty starej kamaráde, dobrá!“ usmíval se Spalkinson a zapálil si doutník, co držel dobré dvě hodiny v hubě. „Pošlu toho vopičáka Koulinsona s bednama chlastu k těm indiánum i s pár chlapama, aby ho někde nevodkrouhli cestou. Pojede rád, pač dobře ví, že když nepojede, došlápnu si na jeho kšefty a ve městě skončí“.
Zaison nadskakoval radostí. Když mu pak ještě Spalkinson řekl, že s ním do ležení indiánů nepoleze, byl v sedmém nebi. Hned si představoval, jak pak řekne šerifovi, že žádnou mapu nenašel a že to byl asi nějakej omyl nebo co. Sám si v klídku zajede pro poklad a schrábne všechno pro sebe. Šerifa pak obměkčí deseti dolarama, bude mít co chlastat a bude spokojenej…
„No Zaisone, je třeba se připravit, pošlu Bubensona za Koulinsem a zejtra ráno Koulins vyrazí na cestu“ přerušil jeho dumání Spalkinson.
„A nemysli si ty všiváku, že mě oblafneš! Dvě třetiny z toho zlata jsou moje za dobrej nápad a z té poslední třetiny si můžeš polovinu nechat za to, že to zlato dopravíš sem do města“ dodal šerif.
Zaison nic nenamítal, věděl že je to zbytečné a že stejně bude mít šerif ve finále velký hovno, řekl jen, že se staví zejtra ráno s chlapama a ža pojedou hodinu po Koulinsovi. Otočil se a vypadnul ze dveří. Respektive nevypadnul ani tak zdaleka on, jako Bubenson, kterej poslouchal za dveřmi a jak Zaison otevřel, Bubenson spadnul přímo na držku. Bubenson byl mazanej a v tuto chvíli ho nezajímaly ani tak štětky z Koulinsonova bordelu, ale možnost si kapánek přilepšit do své kapsy. Navrhl tedy šerifovi, že by měl se Zaisonem pro jistotu jet, aby se nepokusil o nějakej podfuk a že byl velice nerad, aby byl šerif potom třeba podvedenej. Spalkinson mu vyfouknul smrad z doutniku kombinovaný se zápachem tlejícího hovna přímo do ksichtu a jeho nápad mu hned zavrhnul. Věděl, že kdyby ve městě zůstal sám, musel by máknout a nemohl by celej den prochlastat v houpacím křesle, nehledě na to, že by ho neměl kdo večer zatáhnout vožralýho do cimry.
Koulins se o nápadu kšeftování s rudochama dozvěděl zanedlouho a radost z toho po pravdě moc neměl. Za prvé se nemluvilo o tom, co kde bude cestou k sežrání a jak jsou indiáni zásobeni proviantem a pak se bál, že mu bude Bubenson vojíždět samici. Vidina zisku však převládla a tak stihl ještě napančovat deset beden chlastu, naložit je s bednama lacinejch doutníků na bryčku, přidal pár nefunkčních pušek od Maresona a byl skoro připaven na dalekou a nebezpečnou cestu….
Ale nebyl připraven tak zcela, jak se zdálo. Pak přišlo to úplně nejdůležitější, pač začal s nakládkou žrádla, co by stačilo regimentu vojáků na čtrnáct dnů plné penze. Naložil tři rozporcované krávy, 8 prasat, pro sichr a možnost nečekaného vyhládnutí přidal ještě dvě, 5 kop vajec, metrák ementálu a 3 sudy piva. Bubenson, když viděl tolik žrádla pohromadě, tekla mu slina po bradě, ale Koulins byl neoblomnej a nevraživě u všeho postával s nožem v ruce. Všichni ve městě věděli, že na žrádlo byl Koulins skutečně háklivej a v tomto případě neznal bratra. Nedávno se snažil nějakej zatoulanej pes kousnout do kusu telecího, co Koulins zrovna porcoval a skončil na háku hned vedle. Pro jistotu tenkrát podříznul i psa, co ležel tejden zdechlej hlady na ulici kousek od jeho saloonu.
Jakmile byl Koulins s nákladem spokojený, zjistil, že zatím co z jedné strany nakládal, z druhé strany mu náklad vypadával a jeho bryčka nebyla ve skutečnosti tak velká, jak si představoval. Musel si tedy za drahé peníze půjčit ještě pohřebáckou káru funebráka Turksona, kterej stejně neměl momentálně co na práci. Zapřáhl své koně a zařval, aby vyzkoušel, jak to rychle pofrčí. Jenže tak jak byl Koulins vyžranej, jeho koně byli pravej opak. Byli to slabí vyzáblí chcípáci, pač jim Koulins v noci tajně užíral ze žlabů. S naloženýma vozama ani nehnuli a v bahně jim podkluzovaly kopyta. Koulins řval jako pominutej, že skončej v salámu, což by na druhou stranu nebyl špatnej nápad, ale strachoval se, jak ráno bude moct vyrazit na cestu, když vyloží trochu žrádla. Štětky z jeho saloonu na to vše koukali z oken a smály se a Koulins zuřil. Kopal do vozů, nakopával koně, upíjel z jednoho sudu pivo, jestli se to nezlepší, dokonce i podhodil pod koně lopatu štěrku, aby se zlepšilo tření. Pomohl až bohatý Krejson, který mu za drahé peníze půjčil pár dobře živených koní, ovšem s podmínkou, že bude moci půl roku chlastat v jeho saloonu grátis…
