Trilogie cest
Vyšlo kdysi dávno na ještě slavnějším portále pro českou komunitu – Amiga portál – pak ho ale zabili. Je trošku škoda tyhle texty nemít nikde vystavené, tak šup sem s nima, tam kam patří – zpět ke kořenům, ech, tedy zpět na PanaPrasete.cz, text jsem si sám sobě dovolil krapet upravit.
V roce 1993 jsem poprvé viděl u kámoše českou textovku Drsná Cesta, byla to jedna z prvních textovek pro Amigu, co jsem kdy viděl, no úplně první byla Apprentice – Učedník čaroděje.
Drsnou cestu jsem chtěl, musel ji mít za každou cenu. Musel jsem si ji opatřit, zkopírovat sice šla, ale měla protikopírovací ochranu, co si tak vzpomínám tak protikopírovací ochrana spočívala v tom, že se disketa musela v XCopy zkopírovat včetně posledních dvou stop, plus tedy vyžadovala zadání čísel podle speciální kartičky dodávané s hrou.
Hra byla zvláštní, prostě jiná než ostatní textovky, co jsem do té doby znal, asi to bylo tím, že se ovládala celá myší.
Než jsem Drsnou Cestu dohrál, uběhlo celých pět let, byla totiž pekelně těžká, nápověda neexistovala a internet tady v té době nebyl.
Hru naprogramoval Honza Burian alias Utopia/Torture v programovacím jazyce Amos Basic, na Amize v té době značně populárním, sám jsem se v něm pokoušel udělat nějakou tu skvělou a báječnou textovou hru a povedlo se – jen tak mimochodem.
Ovládání hry je poněkud nezvyklé, zvlášť pro ty, co rádi, vepisují příkazy z klávesnice, ve hře se ale bez klávesnice v pohodě obejdete.
Co asi nejvíce vadí na ovládání – je hledání klíčových slov pomocí kurzoru myši na herní obrazovce, tak abyste třeba prozkoumali daný objekt, to se vám kurzor změní v lupu. Je to zdlouhavé a vůbec nepraktické. V dalších pokračováních je tenhle styl sice zachován, nicméně doveden k naprosté dokonalosti, ale nepředbíhejme
Ta je rozdělena na dva obdélníky, vnitřní a vnější, ve vnitřním se vypisuje herní text, doplněný někdy o obrázky a na vnější obrazovce je u každého okraje vyobrazena směrová šipka, to znamená, že tím směrem se může hráč ve hře vydat a v horní levé části se nachází inventář předmětů, které nese hrdina sebou a v pravé je zase disketka sloužící k ukládání herních pozic.
Myší tedy budete jezdit po obrazovce jako najatí a hledat všemožné akce v textu, to jak se vám nad jednotlivými slovy změní ukazatel kurzoru v symbol lupy, následně pak provede hráč akci, v závislosti na tom, jaké tlačítko myši stiskne, běžně se levé tlačítko použije na prozkoumání daného herního objektu. Pokud hráč chce s daným objektem provést nějakou jinou akci, pak stiskne pravé tlačítko myši a rozbalí se nabídka s možností následných akcí – ať již od použití daného objektu, či si s daným herním objektem popovídat.
Právě tohle je na hře zajímavé, pokud si budeme chtít posvítit v temných zákoutích podchodu, vezmeme psíka, připojíme na něj dráty a ty pak spojíme s generátorem a hle, psík nám svítí na cestu.To samé platí i pro inventář předmětů, levým tlačítkem předměty v inventáři prozkoumáme a pravým tlačítkem předměty používáme a různě kombinujeme mezi sebou.
Samozřejmě se tím hra stává o trošku složitější, protože v klasických textovkách byste napsali do příkazového promptu akorát: použij dráty, použij generátor, použij psíka a hned máte přenosnou baterii.
Drsnou Cestu podkresluje hudební doprovod, který si autor opatřil z veřejně dostupných zdrojů, tedy v té době byl internet v plenkách, takže z disket, na který se potulovalo mraky hudebních „modulů“, když tak odbočím, zajímalo by mne jestli „moduly“ byly původně z Amigy, nebo vznikly někde jinde a na Amize se rozšířili skoro stejně jako tenkrát viry Ebola a Saddám, kdo je neměl, nikdy nebyl pořádným Amigistou.
Ale zpět ke hře – hudební doprovod hraje neustále dokola a časem vám začne jít na nervy, takže vám nezbude nic lepšího, než vypnout zvuk na vaší televizní obrazovce.
Příběh Drsné Cesty je vcelku laciný a obehraný, klasické kyberpunkové klišé – nečekejte tedy Blade Runnera – tak schválně. Je tu blízká budoucnost, chudoba, špína, svrab a neštovice, nadnárodní společnosti se snaží ovládnout svět a je tu jedna, která je v tom nejlepší – co čert nechtěl náš hlavní hrdina pracoval pro tuhle arcizlodušskou firmu jako programátor a rozhodl se jí postavit čelem, za což mu hrozí smrt a tak prchá a prchá, vydává se na svou Drsnou cestu ve které nebude chybět sex, drahá limuzína a vrtulník, proleze kanály a vypořádá se s horou nepřátel v podobě policistů, důchodců, strážných a smrt na něj bude čekat na každém kroku.
Celkově se Drsná cesta povedla, kdyby nebyla tak těžká – sviňsky těžká, umírate prakticky kdekoliv a při každé vhodné příležitosti, nezbyde vám tedy nic jiného, než po každé důležité akci uložit pozici, pro ty co ji hrají v emulátoru, pak poslouží dobře funkce pro uložení obsahu paměti.
Jedna věc se musí nechat – taková perlička na závěr, děsně se mi líbila – už jste někdy hráli textovku v textovce? Ne? Pak si ji zahrajete – je to součást příběhu.
Celkově se dá hra hodnotit kladně, na dobu svého vzniku určitě super, má grafiku, i když tehdy se ještě Utopia měl co učit. Svým způsobem by hra dokázala zaujmout i dnešní publikum – třeba na mobilních telefonech.
Matně si vzpomínám, že se Cesta prodávala za necelých 300 korun, tehdy to byly velké peníze a myslím, si že si Utopia pěkně vydělal, za tu práci si rozhodně odměnu zasloužil.
V roce 1994 vyšlo pokračování Drsné cesty a neslo název Cesta Tmou. Autor se rozhodl změnit ovládání hry a také herní systém doznal spoustu změn a mohu říci, že k lepšímu.
Grafiku si namaloval Honza Burian sám a je vidět, rapidní zlepšení, ale ve hře je stejně minimum obrázků v textu, vlastně žádný, ale na druhou stranu musím uznat, že je to tak lepší.
Další podstatnou změnou je obarvení aktivních předmětů ve hře, čili pokud se k danému předmětu vztahuje nějaká akce je text obarven na červeno. Což velice usnadní hraní hry.
Také ovládání doznalo změn a mohu říci, že k lepšímu, v herním textu levou myší prozkoumáváte předměty v lokaci. Pravou myší vyvoláte inventář vámi nesených předmětů, pokud je chcete použít v lokaci, kliknete levou myší a najedete na daný předmět. Když náhodou chcete daný předmět prozkoumat, tak na něm podržíte levé tlačítko myši trošku déle.
Samozřejmostí je interakce mezi předměty, které si hráč nese sebou, takže když potřebujete vyrobit rybářský prut, tak zkombinujete kus masa, vlas, který vám prodloužil jeden starý čert, náušnici od přítelkyně a prut.
Co se týče nutných rozhovorů ve hře s dalšími postavami, je vše řešeno naprosto dokonale a intuitivně, prostě prozkoumáme danou osobu a hra nám sama nabídne možnosti rozmluvy, takže odpadá klikání tlačítky a metoda pokus omyl.Dalším zpestřením hraní je možnost, nebo spíše nutnost absolvovat část hry za jinou osobu ve hře, takže se na pár okamžiků proměníme v kocoura, havrana nebo milenku hráče.
A příběh? Celou hrou nás provází pochmurná hudba od Hamry Kahle, který vytvořil několik skladeb, úvodní, herní a konečnou, naštěstí, když se vám hudba oposlouchá, tak jde vypnout.
Už to nebude kyberpunk jako Drsná cesta, ale taková pohádková fantasy, ve které se setkáte s kouzelníky, poznáte svou lásku ve veřejném domě, necháte zavřít do vězení zlého podvodného obchodníka, setkáte se s vlkodlakem, projdete peklem až dojdete na konec světa a hra skončí.
Asi se ptáte jak se do tohoto světa dostanete? Tak to už nechám na vás, abyste si hru zahráli.
A je tu poslední díl trilogie, jmenuje se Mrtvá Cesta mnozí ji ovšem nazývají Cestou Smrti, což je špatně a co jsem si všiml – tak je to takový rozšířený nešvar, který se tu objevil s pokusy o sběr českého software na přelomu tisíciletí.
Hru autor napsal v roce 1995, tehdy ji uvolnil jako freeware, protože se už nenašel žádný distributor, který by se zabýval a investoval do prodeje české textové hry pro Amigu.
Je také dost dobře možné, že jsem k vývoji poslední Cesty tak trošku přispěl svou maličkostí, nebo možná jsem spíš jsem autora uháněl, že by mohl ještě naposledy udělat nějakou hru, což mi také pak oplatil tak, že mne do hry umístil jako „pitomého“ čaroděje Holograma. Jsem vždycky potěšen, když se v nějaké cizí hře objevím – myslím si, že by to mohlo být i celkem zajímavé povídání o hrách, kde se vyskytuje moje skromná maličkost.
Ostatně když jsme u toho nahánění – s Honzou jsme se jeden čas celkem často navštěvovali a byli z toho krásné pijatiky, takže se vůbec nedivím, že ve hře vystupuju jako čaroděj Hologram.
Ten si vyvoláme stisknutím pravého tlačítka myši, pokud předmět chceme jen prozkoumat, stiskneme levou myš, pokud na něco použít tak stiskneme myš pravou.Systém hry se od Cesty Tmou moc nezměnil, tedy jen co se do ovládání týče. Menší změny může hráč postřehnout akorát v manipulaci s předměty, zvláště pak inventorář.
Opět je ve hře původní hudba od Hamry Kahleho, nyní si můžeme vybrat ze dvou motivů, které nás budou hrou provázet, oba dva jsou temné jako sama hra.
Příběh je vskutku netradiční a hráče čekají hodiny a hodiny nerušené textové zábavy, autor se nám za ty dva roky pěkně vypsal.
Tentokrát je hráč ve světě, kde skončila Cesta Tmou, spokojeně si žije jako místní kat na okraji městečka se svou milou Rinn, když tu jeho milá dostane ukrutnou chuť na olivy, a tak nějak nenápadně začíná nejrozsáhlejší česká textová hra.
Zpočátku se může zdát jednoduchá, to když konečně sežene olivy od žida a dá je své milé, jenže chudák holka nenažraná se s nimi udáví a natáhne krovky.
Tak se hlavní hrdina rozhodne přenést tam, kde zrovna jeho milá je…
No zbytek nechám na vás, abyste si hru užili a snad i dohráli, nepočítejte, že na poprvé ji zvládnete za par minut, když jsem ji hrál naposledy a psal jsem na návod, tak mě to trvalo něco kolem 10 hodin čistého herního času, asi nejvíce mě dali zabrat hádanky ve hře, jo no hádanky – autora za ně přivázat ke kůlu a před popravou – mučit, mučit a mučit.
V roce 1997 se autor rozhodl hry uvolnit k volné distribuci a odstranil z prvních dvou her protikopírovací ochrany.
Poslední perlička na závěr – někdy v roce 2008 se mi podařilo sehnat komplet zdrojové kódy her. Tak kdyby někdo chtěl na Amize třeba v Amosu napsat hru podobnou cestě – myslím si, že by měl Honza radost, tak mu ty zdrojáky dám.
Někde tady kolem se potulují odkazy s obrázky a návody na všechny hry, tedy doufám že jsou tu všechny.